Svérázná filosofie Lukáše Likavčana - I pošetilé ideje mají následky a je potřeba s nimi bojovat! Doporučený

  • sobota, kvě 02 2020
  • Napsal(a)  FILIP ŠEBESTA, Institut Václava Klause
Kdyby si pan Likavčan přečetl Modrou nikoliv zelenou planetu profesora Václava Klause, pak by nekázal takové bludy (redakce) Kdyby si pan Likavčan přečetl Modrou nikoliv zelenou planetu profesora Václava Klause, pak by nekázal takové bludy (redakce) snímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty
Deník Právo ve své kulturně-společenské příloze Salon nedávno s titulkem Počítejme s tím, že vyhyneme publikoval pozoruhodný rozhovor s devětadvacetiletým filosofem (sic) Lukášem Likavčanem. Jakkoli na běžného a v podstatě přízemního čtenáře stejného věku působí rozhovor a teorie v něm předkládané jako naprosto zmatené a neuchopitelné, stojí za to s Likavčanem vést polemiku přinejmenším nad tématy, u nichž se dá alespoň vytušit, co jimi autor ve své esoteričnosti mohl mít na mysli, třebaže nějak polemizovat by se dalo téměř s každým odstavcem a větou. Likavčan, který se podle autorů rozhovoru „pohybuje v té nejsoučasnější teorii, kde už splývají rozdíly mezi klasickou filosofií, designem, teorií médií nebo ekologií“, napsal knihu Úvod do srovnávací planetologie, o jejímž obsahu s ním redaktoři Salonu Hroch a Trhoň diskutují. Připadají-li vám tato slova už teď jako absurdní neuchopitelný pelmel, pak nejste daleko od pravdy.

Osovým tématem rozhovoru je nicméně nikoli překvapivě klimatická krize. Tedy před závorku jakékoli pochybnosti vytknutá představa, že odedávna neustále se měnící klima v současnosti směřuje ke katastrofálním důsledkům, za něž je svou průmyslovou aktivitou primárně odpovědný bílý západní člověk industriální či post-industriální, zkrátka moderní společnosti.

Tato „klimatická krize“ podle Likavčana však nedopadá na všechny části světa stejně. Nejvíc prý zasahuje „chudší státy, jejichž obyvatelé mají jinou než bílou barvu pleti“. Jak a s čím pigmentace kůže přesně souvisí, autor neobjasňuje. Bez povinného útoku na „bílého muže“, rasismu naruby, se ale asi v jeho kruzích nelze obejít.

Co se týče jednotlivců, více pak podle Likavčana krize „ovlivňuje životy žen nebo starších lidí“. A proto se prý máme bavit o „klimatické nespravedlnosti“. Proč ale zrovna v rozvinuté západní společnosti působení jakýchkoli přírodních procesů znamená pro člověka relativně nižší negativní dopady, Likavčan neříká. Musel by totiž chtě nechtě uznat, že adekvátní reakcí na změny podnebí vždy byla a je schopnost adaptace. Ta je díky ekonomické vyspělosti v rozvinutých zemích logicky podstatně vyšší než v těch rozvojových, jež jsou na rozmarech okolního světa násobně více závislé a tedy i mnohem zranitelnější. Vraťme se k nadpisu rozhovoru, k Likavčanovu svéráznému memento mori, protože právě omezená schopnost adaptace byla jedním z důvodů, kvůli kterému předchozí druhy člověka skutečně vyhynuly.

Likavčan však celým rozhovorem dává jasně najevo, že Země bez lidí je vlastně pro něj žádoucí stav. Pro nás nikoli.

V tomto kontextu by bez povšimnutí nemělo projít Likavčanovo nepřímé přiznání skutečnosti, že v moderních západních společnostech jsou na tom i ženy a starší lidé podstatně lépe. Likavčan však právě asi v tom vidí svou „klimatickou nespravedlnost“. My ale nespravedlnost vidíme také, a to ve všech snahách omezit hospodářský rozvoj zemí třetího světa umělými standardy, tarifními a jinými překážkami obchodu nebo fikcí zahraniční pomoci či prostřednictvím tzv. fair trade. Opravdu takto jednoduché a přímočaře tržně primitivní je spolu s Deepakem Lalem a řadou dalších ekonomů v principu naše vidění světa a jeho ekonomického rozvoje. My jsme především pro volný pohyb zboží, který je substitutem volného pohybu práce, tedy migrace.

Klíčovou oblastí, na níž soustřeďuje svou pozornost současné pokrokářství, je národní stát, jako jedna z významných překážek uskutečnění vizí odnárodněného gauckovského „společenství různých“. I Likavčan tak logicky volá po demontáži národních států, protože prý „jako nástroje boje proti klimatické krizi selhaly“. Proto by podle něj měla být jejich role zpochybněna.

Národní státy prozatím (!) skutečně v prosazování těch nejzazších představ klimatických alarmistů naštěstí „selhávají“, umírněnější požadavky však bohužel dávno implementovaly. „Selhávají“ ovšem jedině proto, že v rámci elementární společenské smlouvy stále ještě dominantně (jak dlouho ještě?) naplňují či jsou nuceny naplňovat skutečné zájmy svých občanů. Ty jsou se zájmy úzkých vlivových skupin snících o klimatické neutralitě v příkrém rozporu.

O to víc ale svou aktivitu tyto zájmové skupiny vyvíjejí skrze nadnárodní struktury, jako je Evropská unie nebo Organizace spojených národů. Právě v jejich rámci je totiž možné se snáze vyhnout kontrole občanů, které naopak čelí legitimní vlády národních států, ať už je jejich legitimita odvozena z demokratických voleb nebo jakýmkoli jiným způsobem.

Tento mechanismus ostatně otevřeně popisuje na jiném místě rozhovoru i sám Likavčan. „[P]okud se ohlédneme za posledními čtyřiceti lety vývoje národních států, pozorujeme jejich postupnou dekonstrukci, nebo alespoň slábnutí vlivu. Některé z jejich tradičních kompetencí jsou převáděny na soukromý sektor, nadnárodní korporace či mezinárodní instituce.“ My se s tím snažíme bojovat, Likavčan to vítá.

Cestu k dalšímu oslabení národních států a tedy de facto k obejití většinové vůle občanů vidí Likavčan v jakési podivné emancipaci měst. Ta by podle něj mohla prý hrát autonomní roli v nastavování klimatických politik (ale asi i mnohých jiných). Likavčan se ptá, zda „by nešlo třeba budovat federace, kooperativní struktury napříč státy. Nebo přemýšlet nad bioregiony, jejichž jurisdikce by nebyla vázána na komunity lidí, ale lidí společně s nelidskými činiteli“. (sic) Příkopy mezi městem a venkovem je tak třeba nejen využít, ale ještě více prohloubit, říká tím fakticky Likavčan. Ještě před několika lety by bylo možné brát podobné úvahy pouze jako bláznivé snění, nicméně pirátská realita českého hlavního města se svou unikátní a na zbytku České republiky nezávislou zahraniční politikou dává tomuto snění nebezpečně reálné obrysy. L. Likavčan chápe, kde je přirozený rezervoár občanů ochotný naslouchat těmto představám. Je to právě nemalá část metropolitních populací, které na pokrokové ideologie napříč státy reagují o poznání lépe, než jejich spoluobčané ve zbytku země. V nich správně tuší svůj kýžený (revoluční) rezervoár pro pokračující demontáž národních států.

Další části rozhovoru pak jen potvrzují, jak současná postmoderní filosofie, historickou emancipací okleštěná o své nejempiričtější součásti, jako ekonomie, či sociologie, naprosto tápe. Namísto užitečné nad-oborové či mezioborové syntézy a promýšlení věcí, utíká k bizarnímu sci-fi. Tak by se daly asi nejpřesněji charakterizovat zbývající autorovy teze. Skrze svou „infrastrukturní geopolitiku“ se Likavčan například „[s]naží znovu promyslet, co znamená přemýšlet o planetě.“ O kousek dál se vyznává: „Zajímá mě filosofie, fikce a vizualita týkající se různých představ planety.“ Jednou z pěti takových představ o planetě, které autor traktuje, je „spektrální Země“, což má být „představa Země jako planety zabydlené duchy vyhynulých druhů“. (sic) Myslí to autor skutečně vážně? A jde ještě o vědu? Nebo i ta je dnes prohlášena za „utlačovatelskou“ či „svazující“? Má a může mít podobné uvažování nějakou disciplínu nebo o takové věci již postmoderní filosofii nejde? Rezignovala tato, slovy z úvodu, „nejsoučasnější teorie“ na jakoukoli vědeckou metodu? Nebo je to celé promyšlená kvazi-umělecká „performance“ a snaha co nejvíce šokovat?

Ambicí má být, podle jeho slov, „ponouknutí čtenáře k přemýšlení o kulturních technikáliích environmentálního truchlení, aby nešlo o individuální environmentální žal, ale společnou aktivitu“. Pro člověka, jehož uvažování formulovala jedna z velmi emancipovaných a asi nejexaktnější dcera filosofie, tedy ekonomie, a amatérským zájmem v menší a nesystematické míře pak i některé další ve filosofii své počátky mající společenské vědy, jde o naprosto neuchopitelné výroky. Asi záměrně plné cize a vědecky znějících vznešených slov co nejvzdálenějších běžnému uvažování.

Likavčana, v jeho svérázné filosofii, v níž je pro něj „[h]udební album stejně důležité jako filosofická teorie, zajímají hlavně kulturní praktiky, které využívají více výrazových prostředků.“ „Vezměte si environmentální truchlení po proměňující se krajině“, pokračuje, „lze ho zažít skrze žitou zkušenost, ale taky pomocí hudby nebo vizuálního díla.“ Onen mýtický envirnomentální žal, vlastně jeden ze základních kamenů teorie o klimatických změnách – představa alarmistů, že krajina by se fakticky neměla proměňovat a klima měnit a vyvíjet – tak konečně získává konkrétnější podobu. V Likavčanově podání jde o stesk po určité podobě krajiny. Tedy subjektivní pocit úzce spojený s konkrétním individuálním životem jedince a jeho neopakovatelnými zkušenostmi. Něco jen těžko zobecnitelného, na druhou stranu však běžného – romantizující pohled zpět, stesk po vlastní prožité době a životě. Jen bychom to asi nikdo nenazvali postmoderním souslovím environmetální žal. „To ryby braly víc, byl veselejší smích / a v létě větší hic a v zimě čistší sníh / i stromy rostly vejš k těm bílejm kadeřím…“ zpíval a patrně při tom „environmentálně netruchlil“ ale jen prostě sentimentálně vzpomínal ve slavném textu Zdeňka Borovce Karel Gott.

S tím, jak se v ČR postupně loučíme – velkým dílem právě kvůli nerozumné politice ovlivněné aktivistickým environmentalismem a rozhodnutím nechat kůrovce decimovat lesy – se smrkovými porosty, „smutní“ za bývalou krajinou zcela oprávněně kdekdo. Například na místech, kde kdysi býval v lesním stínu pramen Vltavy, zatímco dnes je zde suchý mrtvý les. To ale asi ten správný aktivistický environmentální žal s revolučním apelem není. Krajina se proměňuje neustále. A zatímco my si tak budeme muset zvykat na odlesněné vysychající kopce, naši předci na počátku 20. století by současnou míru zalesnění naší země považovali za mimořádnou. Jejich subjektivní pohled a od něj se odvíjející představa o tom, jak vypadá ideální krajina, taková, jakou je člověk zvyklý vídat v průběhu svého života, by byl totiž ovlivněn (nejen) tehdejší násobně nižší mírou zalesnění.

„Moje kniha začíná jako historická analýza, pokračuje jako poetická a spekulativní studie, a nakonec se stává filosofickou fikcí.“ Řada myšlenek Lukáše Likavčana možná pro běžného čtenáře působí jako něco zcela nerealistického. Fikce je to ale skutečně jen zdánlivá, má totiž již dnes své více než konkrétní dopady. I pošetilé ideje mají následky, je potřeba s nimi bojovat. 

Filip Šebesta, 6. března 2020
 
Číst 2311 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v EKOTEROR

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %